Zápisky patriota

Temně modrý bavorák se značkou RÜD-M 172 se proháněl (29. července 1993) kdysi císařskými, dnes ministerskými honitbami kolem Kladské. Na poduškách si hověla distingovaná dáma v černém kostýmu, s bílou šálkou. Její Jasnost kněžna Tatiana Metternich-Winneburgová (73) obhlížela panství svých předků. „Jsem smutná z toho, že z osmi bývalých sídel Metternichů je zámek Kynžvart nejzpustlejší. Strávila jsem tu nejkrásnější chvíle života. Pět let jsem tu byla správcem muzea, které založil můj vzácný předek Václav Lothar Metternich. Vyhnala mě růžová houba, dřevomorka,“ řekla kněžna, když jsme spolu popíjeli kávu na terase pětihvězdičkového hotelu Golf u Mariánských Lázní. Na Kynžvartu strávila jen noc a den. Neskrývala, že je roztrpčená z toho, že zámek je osmnáct let zavřený a opravy se vlečou. Rekonstrukcí prošlo zatím jen přízemí jižního křídla a na další opravy čekalo severní křídlo. Chybělo 80 milionů korun, aby se Kynžvart otevřel v sezóně 1996. Nakonec přispěla Evropská unie z programu Phare a také rodina kněžny. „Po válce jsme sem s manželem začali jezdit od roku 1964. Při první návštěvě nás oba šokovalo, jak zámek chátrá. Pak se opravil a byl do dubna 1976 přístupný. Při naší návštěvě v roce 1990 byl vykradený a sbírky pryč. Pomáhali jsme po Evropě shánět peníze. Nakonec byl roku 1995 znovu otevřen. Přišlo to na sto milionů korun. Při mé poslední společné návštěvě zářil i rodový erb na průčelí. Fasáda v kombinaci smetanové barvy se zlatou a šedou vypadala jako v polovině 19. století. Můj muž Paul zemřel loni (1992), měl by ze vzkříšení zámku určitě radost,“ řekla s dojetím kněžna u kávy v mariánskolázeňském hotelu Golf. Své vzpomínky popsala v knize Svědectví o neobyčejném životě (Bericht eines ungewöhnlichen Lebens), vydané roku 1976. V roce 1992 vyšla kniha také v češtině. I přes počáteční rozpaky mi kněžna odpověděla na otázku, jak to bylo s jejím odchodem ze zámku po 6. květnu 1945, kdy sem dorazili vojáci americké 97. pěší divize generála Miltona B. Halseye. „Opustili jsme zámek hned druhý den, v pondělí 7. května 1945. Rodiče nechali služebnictvem naložit osobní věci, šperky a cennosti do kočáru. Vzali jen tolik, co se vešlo na jeden vůz. Ve druhém s námi jelo i sedm francouzských zajatců, kterým jsme za války zachránili život. Já a moje komorná jsme ze zámku odešly jako poslední. Měli jsme od Američanů nějaké doklady. Přejeli jsme nehlídanou hranici do Bavorska a po dlouhé cestě zničeným Německem jsme po šesti týdnech dorazili na náš zámek. Na vybombardovaný Johannisberg se zničenými vinicemi. To bylo 5. června. Byla to úděsná cesta!“ povzdychla si kněžna. Jedním z důvodů, proč musela pryč, byly obavy, že po Američanech přijedou na Kynžvart Rusové. Nechtělo se jí o tom mluvit, ale nakonec se rozpovídala. „Celou naši rodinu vyhnali bolševici z rodného Sankt-Petěrburgu. Otec byl členem Ruského královského parlamentu. Zachránila nás britská flotila. To bylo v roce 1919. Od té doby se děsím ruské armády,“ svěřila se kněžna. Narodila se jako princezna Tatiana Hilarionovna Vasilčiková. Před ruskou revolucí uprchla její rodina na poslední chvíli přes Maltu a Francii do Německa. Tatiana vystudovala dějiny umění na Sorbonně a roku 1941 se provdala za Paula Alfonse prince von Metternich-Winneburga, pravnuka kancléře a majitele kynžvartského zámku knížete Klemense Václava Metternicha. Její manžel byl posledním mužským potomkem rodu Metternichů, kterým patřil zámek Kynžvart od roku 1630. Kněžna Tatiana Hilarionovna von Metternich-Winneburg zemřela 26. července 2006 na svém zámku Johannisberg v Hesensku.