Zaniklé Vary

Pod Zámeckou věží ční uvnitř dnešních Zámeckých lázní ze skály pískovcový reliéf vousatého starce. Duch pramenů prý ovládá léčivé prameny. Stará legenda o něm praví, že chrání Vřídlo před vyčerpáním i před zásahy přírodních živlů. Trojici těchto živlů – oheň, vodu a vítr – zaklel duch do zdejší skály, aby byl gejzíru Vřídla nablízku. Jejich pravidelným vypouštěním v podobě výtrysků, pulsováním i výbuchům v dutinách vřídelní desky se říká dech Vřídla. Záznamy o něm vedli kronikáři už od roku 1571. Podle nich se dočítáme, že k výbuchům došlo roku 1620, 1703, 1712, 1713, 1727, 1766, 1774, 1788, 1799 a 1809. Od roku 1760 se proto jícen Vřídla převrtával a čistil od usazenin vřídlovce. Definitivní konec divokých vývěrů a výbuchů Vřídla přineslo až hlubší zachycení gejzíru. Místo původních pěti metrů je nyní pramen zachycen v hloubce 132 metrů. Nové, hlubší vrty se provedly mezi lety 1974 až 1982. Duch pramenů se uklidnil. Spolu s obavami z erupcí Vřídla zanikla také tradice sáhnout si na vousy Ducha pramenů a vyslovit přání, které se vždy splnilo.

Býval to nejznámější a nejoblíbenější karlovarský bufet všech dob. Stál na rohu tehdejší Hlavní (dnešní Masarykovy) a Jitřní (dnešní Bulharské) ulice v domě čp. 859. Místní mu vždy říkali žoviálně „Matka Vindobona“. Dostali jste tu bramborák za 1 Kčs, výtečné meruňkové knedlíky, deset deka rybího salátu za 1,90 Kčs nebo celý oběd za 10 Kčs. V domě bylo původně někdy od poloviny 19. století známé pekařství. Jak dokládá zmínka z kroniky, v roce 1899, kdy ještě nestála Střelnice (Národní dům) a po Hlavní ulici (TGM) jezdily omnibusy tažené koňmi, tu pekli výtečné koláče a dobrý chléb. Zprávu z kroniky potvrzuje fotografie z roku 1909, která na sousedním domě čp. 859 vedle hotelu Lyon (v místech dnešní spořitelny) ukazuje šipkou Cukrárna a pekařství na rohový dům naproti. Za první republiky mu místní říkali „pekař na Hlavní třídě“. Pak někdy po roce 1920 změnilo pekařství podobu na oblíbený Automat Karlsbad. Ten předběhl svou dobu. Jeho obliba stoupala zejména ve 30. letech dvacátého století. Tehdy byl Automat Karlsbad prvním podnikem rychlého občerstvení široko daleko. Jeho majitel Albin Lukašek ho vedl s pečlivostí sobě vlastní… Kultovní bufet Karlovaráků Vindobona přežil ještě osmdesátá léta. Dělali tu stále báječný bramborák, točili dobré pivo, rajská s knedlíkem byla za 6 korun. Na trofejním kávovaru Enrico Maltoni vařili skvělou kávu. A k ní nabídli třeba laskonky. Jmenovec bufetu, rychlík Vindobona EC 171 Vídeň–Praha–Berlín, jezdil od roku 1957 až do roku 2014. Tolik štěstí bufet Vindobona ani dům čp. 859 neměly. Na čas zde sídlila vzorkovna Karlovarského porcelánu. Pak v roce 1995 čekala vyklizený dům rekonstrukce. Po 14. červnu 1990, kdy byla založena společnost CIMEX, ho tato akciovka získala do majetku. V letech 1994 až 1995 byla Vindobona přestavěna. V horních patrech jsou dnes kanceláře, v přízemí je drogerie Rossmann.

V historii Karlových Varů to byla největší demolice. Chebská ulice (Egerstrasse, po válce Stalinova třída, později I. P. Pavlova) přežila dvě války a dva odsuny obyvatel, aby po sto třinácti letech skončila v demolici. Od západu k východu měřila přesně jeden kilometr. Chebskou a Úvalskou ulici tvořilo od roku 1862 třiatřicet domů, pět hotelů, škola, celnice a Mattoniho vila. V celé lokalitě žilo před demolicí na 350 obyvatel.

Na okraji lázeňského lesa pod vrchem Tři kříže (pův. Buková hora) jsou na začátku Hřbitovní ulice v horních Drahovicích (v místech, kde je vodárna) dodnes mezi stromy patrné zbytky základů vyhlášené lesní kavárny a restaurace. Jmenovala se Chebská (Egerländer) a byla to známá baštírna. Voněla po houbách a jejími oblíbenými specialitami byly hříbková a lišková omáčka a polévka. Personál restaurace nosil čerstvé houby z okolních lesů. Chebská restaurace neměla nikdy o štamgasty nouzi. Podle korespondence hostů byla velmi oblíbená již od konce 18. století, kdy zasáhla okraj Drahovic zlatokopecká a také cínová horečka. Horníci chodili často i do této restaurace na jídlo. Zlatou ani cínovou žílu však v místní lokalitě nenašli. Po Chebské restauraci zbyl jen poslední schod na okraji lesa.